Jiřina Popelová-Otáhalová se narodila v Praze, kde mezi lety 1923–1928 vystudovala klasickou filologii, filozofickou propedeutiku a historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, studovala také v Římě. Aktivně působila v dělnickém hnutí.

Od roku 1946 přednášela na Filozofické fakultě Univerzity Palackého, kde byla v letech 1948–1949 děkankou. V roce 1949, na doporučení prvního rektora UP prof. J. L. Fischera, se stala jeho nástupkyní a stala se tak první českou rektorkou vysoké školy u nás.

Ve svých vysokých funkcích se spolupodílela se na vylučování studentů z buržoazních a velkostatkářských rodin z univerzity. V roce 1953, po skončení rektorského mandátu, se vrátila na Univerzitu Karlovu, kde vedla katedru dějin filozofie. Ve své vědecké práci se zaměřovala například na dílo filozofa Františka Krejčího nebo J. A. Komenského, studovala antickou etiku a také psala básně a divadelní hry.

Následující profily vybraných vědkyň z novodobé historie UP vychází primárně z materiálů a spisů uschovaných v Archivu UP.

Ida Rochowanská se narodila ve Dvoře Králové nad Labem. Vystudovala gymnázium v Hradci Králové a před druhou světovou válkou působila jako učitelka na škole v Bruselu či jako správkyně a ředitelka několika dívčích internátů v Česku i na Slovensku.

Na počátku 30. let vystudovala angličtinu a filozofii na Komenského univerzitě v Bratislavě. Absolvovala studijní pobyty v Londýně a Oxfordu a v letech 1936–1937 studovala také na Mount Holyoke College ve Spojených státech. Poté vyučovala na obchodní akademii v Mladé Boleslavi.

V roce 1947 získala doktorát na Univerzitě Karlově a v témže roce začala působit na Univerzitě Palackého, kde se věnovala výuce metodiky anglického jazyka. V roce 1962 získala docenturu a mezi lety 1961–1967 zastávala funkci proděkanky Filozofické fakulty pro studium.

Byla autorkou Anglicko-českého slovníku odborné terminologie, několika učebnic angličtiny a napsala také první česká skripta z metodiky anglického jazyka. Za svou pedagogickou činnost obdržela v roce 1965 státní vyznamenání „Za vynikající práci“. Od roku 1970 vedla katedru germánské a anglické filologie.

Z KSČ, do níž vstoupila v roce 1948, byla vyškrtnuta v roce 1970 kvůli údajné pasivitě. O rok později odešla do důchodu – přestože se vedení fakulty přimlouvalo za její setrvání, nebylo jí umožněno zůstat na katedře a dovést své studenty k obhajobám.

Julie Nováková se narodila v Praze, kde také studovala klasickou filologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Před druhou světovou válkou i po jejím skončení vyučovala řečtinu, latinu a dějepis na pražských gymnáziích. Významně se podílela na moderním českém překladu antických textů.

V roce 1946 ji jako vynikající filoložku pozval na Univerzitu Palackého rektor Fischer, přičemž zde začala působit v roce 1948. Brzy však čelila narůstajícím překážkám ze strany univerzity, neboť klasická filologie nebyla tehdejšímu režimu po chuti. Administrativně jí byl snižován úvazek, zatímco objem práce jí byl navyšován, což negativně ovlivňovalo její zdraví – celý život měla podlomenou psychiku. Ve svých dopisech vedení univerzity si stěžovala, že její obor byl od roku 1952 systematicky likvidován, a to i za přispění tehdejší rektorky Popelové-Otáhalové. Noví studenti už nebyli na klasickou filologii přijímáni.

Aby mohla na univerzitě setrvat, musela se neustále přeškolovat na nové obory – během své kariéry vyučovala bohemistiku, klasickou filologii, historii, rusistiku, teorii literatury a sovětskou literaturu. Studium klasické filologie a latiny bylo navíc v roce 1956 zcela zrušeno.

Bylo jí vyčítáno, že se neangažuje politicky, a po dva roky jí bylo bráněno v obhajobě disertační práce. Ačkoli již měla docenturu a byla v pokročilém věku, nemohla vést studenty. Její jméno nebylo uváděno u knih, na kterých se podílela.

V roce 1961 odešla z Univerzity Palackého na žádost Ústavu pro jazyk český Československé akademie věd, kde se podílela na redigování latinských textů v připravovaném kritickém vydání Díla J. A. Komenského. Postupně se stala uznávanou komenioložkou. Její studie byly publikovány v řadě odborných časopisů. V Československé akademii věd působila až do roku 1973, kdy odešla do důchodu.

Hedvika Zemánková-Kunzová se narodila v Brně, kde také vystudovala farmakologii na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity. Byla jednou z prvních vyučujících, které na obnovenou olomouckou univerzitu pozval rektor Fischer. Na Lékařské fakultě Univerzity Palackého vyučovala farmakologii již od roku 1946. V roce 1948 se stala profesorkou farmakologie a přednostkou farmakologického ústavu LF UP.

Na fakultě byla několik let jedinou ženou mezi vyučujícími. Pod jejím vedením se ústav zaměřil na praktickou farmakologii a klinickou problematiku, což vedlo k vytvoření praktikových místností, kde se studenti seznamovali s recepturou a přípravou léků. Spolupracovala také s ústavem profesora Šantavého na zkoumání účinků přírodních látek.

Prof. Zemánková však záhy těžce onemocněla a musela být několikrát dlouhodobě léčená. Předčasně zemřela v roce 1953.

Jiřina Holinková, rodačka z Hranic, vystudovala dějepis, zeměpis a občanskou nauku na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého. Na univerzitě působila od roku 1951, nejprve na PdF, od roku 1957 pak na katedře historie Filozofické fakulty UP. Zaměřovala se na dějiny školství, metodiku dějepisu a regionální historii. Byla známá pro svůj inovativní přístup k výuce dějepisu včetně častých exkurzí.

V roce 1970 neprošla prověrkami a byla vyloučena z KSČ, na univerzitě však nadále zůstala až do svého odchodu do penze roku 1987. Na svou žádost poté pracovala jako brigádnice v archivu UP. Po roce 1989 se na univerzitu opět vrátila a v roce 1990 zde získala docenturu, která jí nebyla udělena o dvacet let dříve. Na Univerzitě Palackého působila až do roku 1997.

Mimo univerzitu se aktivně angažovala ve Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci, kde vedla historickou sekci, a v devadesátých letech řídila celou společnost.

Blažena Petrová, rodačka z Prostějova, působila jako učitelka na měšťanských a středních školách v Prostějově, Kostelci na Hané či v Plumlově. Přednášela také na ČVUT. Před únorovým převratem byla aktivní členkou Sokola.

V roce 1955 vystudovala učitelský obor tělesné výchovy na Univerzitě Palackého. Od roku 1953 pracovala jako odborná asistentka na katedře tělesné výchovy Filozofické fakulty UP, kterou od roku 1962 vedla. Po celý život se věnovala tréninku mládeže, zejména v moderní gymnastice, a stala se uznávanou mezinárodní rozhodčí v tomto sportu.

Je autorkou patentu „Praporec jako tělocvičné náčiní“ z roku 1961. Na univerzitě organizovala spartakiády a byla autorkou či spoluautorkou skladeb pro dorostenky a vysokoškoláky na celostátní spartakiády v letech 1960, 1965, 1970 a 1975.

Členkou KSČ byla do roku 1969, kdy byla vyloučena pro nedostatečnou angažovanost. Přesto díky svým zásluhám v oblasti sportu na univerzitě zůstala a nadále vedla katedru. V roce 1980 obdržela státní vyznamenání „Za vynikající práci“. Univerzitu opustila v roce 1983, kdy odešla do penze. Po roce 1989 se aktivně zapojila do obnovy Sokola a byla uvedena do Síně slávy moderní gymnastiky.

Adéla Bártová, narozená v roce 1926 v Brezně nad Hronom, v roce 1952 ukončila studium na LF UP a poté působila na fakultě a ve Fakultní nemocnici Olomouc například na I. interní klinice, v Krevní bance či na Ústavu imunologie.

Byla průkopnicí oboru transplantační imunologie. Výrazně přispěla k založení Českého národního registru dárců dřeně. Založila také laboratoř pro vyšetřování antigenů hlavního histokompatibilního systému (HLA), která významně přispěla k rozvoji transplantačních programů. Tato laboratoř se stala renomovaným pracovištěm, V roce 1997 získala jako první v bývalém východním bloku prestižní akreditaci Evropské federace pro imunogenetiku (EFI). 

Na UP působila do roku 1995. Za svůj přínos k rozvoji transplantačních programů byla docentka Bártová oceněna Zlatou medailí Univerzity Palackého v roce 2007, u příležitosti životního jubilea obdržela v roce 2016 také Pamětní medaili UP. 

Libuše Hrabová se narodila v Ostravě. Studovala na Univerzitě Karlově a poté na Univerzitě Palackého, kde od roku 1950 působila jako asistentka v Historickém ústavu Filozofické fakulty.

Specializovala se na středověké dějiny německých zemí a Polabských Slovanů, později se zaměřila na dějiny Moravy ve 13. století a dějiny Prusů. Přednášela například dějiny středověku, úvod do studia dějepisu a německé dějiny pro germanisty. Kromě pedagogicko-vědecké činnosti pracovala také v knihovně Historického ústavu, což se jí později profesně hodilo.

Členkou KSČ se stala v únoru 1948, ještě koncem roku 1968 získala docenturu, avšak po prověrkách v roce 1970 musela fakultu opustit. Po dlouhém hledání nakonec našla zaměstnání ve Státní vědecké knihovně v Olomouci, kde setrvala až do roku 1983, kdy odešla do důchodu.

Po sametové revoluci se na však Filozofickou fakultu vrátila a v roce 1991 byla jmenována profesorkou. Významně se zasloužila o pozvednutí úrovně katedry historie, kterou vedla v letech 1994–1997, a výrazně ovlivnila několik polistopadových generací studentů historie.

V porevolučním období vydala několik vědeckých monografií, včetně studií věnovaných Františku Palackému. Na Univerzitě Palackého působila až do roku 2009. Za svou práci získala Cenu Františka Palackého, udělovanou rektorem UP, a Stříbrnou medaili předsedy Senátu PČR.